O zásnubách dnes, v minulosti i jinde ve světě

Touží po tom každá žena – nezáleží, jak jsme emancipované, samostatné, nezávislé, uvědomělé a hrdé. Když dojde na lásku, zásnuby a svatbu, na naše malé „happily ever after“, probudí se v nás holčička, která o tom všem sní. Že jsme nepochopitelné, složité a neuchopitelné? Zabrnkejte na naši romantickou strunu, pánové, a uvidíte, jak všechny zjihneme. Už v mateřské školce jsme si hrály a připravovaly se na ten velkolepý okamžik, kdy před námi muž poklekne a vysloví ta magická slova: „Staneš se mou ženou?“, „Vezmeš si mě?“, „Budu tě milovat navěky.“ Tajně či otevřeně zbožňujeme romantické filmy, které končí úchvatnou, dechberoucí a srdce se dotýkající žádostí o ruku. Všechny v to doufáme, v koutku duše po tom bažíme a více či méně okatě a netrpělivě na tu vzácnou chvíli čekáme. Vždyť zásnuby jsou první smlouvou, prvním krokem do společného života.

Odkud vzaly zásnuby svůj počátek

První zmínky o zásnubách západního typu pochází z židovské Tóry a souvisí s Abrahámovým příběhem. V souboru rabínských diskuzí o zákonu a etice zvaném talmud se objevuje rozdělení vzniku manželského závazku na dvě části: na zásnuby a svatbu – zásnuby mění společenský stav páru, zatímco svatba představuje právní ustanovení této změny sociálního stavu. Při zásnubách dával ženich nevěstinu otci symbolickou sumu za ztrátu dcery a dívka dostávala prsten zdobený domkem, který značil jejich společnou budoucnost. Hebrejské zvyky okolo sňatku později převzali staří Řekové, ačkoliv během rituálů stačilo potvrdit závazek ústně před svědky. Předání prstenu si z judaismu vypůjčilo římské rodinné právo a snoubenec kroužek daroval své vyvolené po vyjádření svých záměrů na zásnubní hostině.

Ve starověku a středověku, podobně je tomu tak v některých oblastech světa i dnes, předání zásnubního prstenu a následným oslavám zpravidla předcházelo vyjednávání rodin obou snoubenců o cenu nevěsty a její věno. Nevěsta a ženich mívali často pouze omezený vliv na průběh celého aktu – od těch, kteří přijali rozhodnutí rodičů jako hotovou věc, po ty, kteří měli při výběru partnera právo veta. Typickými domluvenými sňatky a pořádáním zásnub sotva narozených dětí prosluly panovnické dynastie západní i východní Evropy, které sňatkovou politikou upevňovaly svoje postavení a moc.

Zasnoubení si často žádalo kromě požehnání rodičů i souhlas místního duchovního. Teprve poté se mohly měnit sliby a podepisovat smlouvy, které následovaly náležité oslavy.

Guth-Jarkovský stále in?

Všichni známe proslulého tvůrce příruček etikety, jejichž radami se často dodnes nevědomky řídíme a z nichž vychází v současnosti stále uplatňovaná pravidla. Jiří Stanislav Guth-Jarkovský ve svém díle uvádí, že mladík by měl poslat do domu své vyvolené kytici jejích oblíbených bílých květů a vše načasovat tak, aby kytice dorazila těsně před tím, než před rodinou z kapsy fraku vytáhne krabičku se zásnubním prstenem. Dívka je tou, která pouzdro otevře a nechá si od muže prsten navléci na prsteníček levé ruky. Následně matka budoucí nevěsty svolí k polibku. Vhodné je, aby snoubenka muži při této příležitosti darovala prsten s briliantem. Na vnitřní straně zásnubního prstenu by neměla chybět vyrytá obě křestní jména a datum zasnoubení. Dívka se zásnubní hostiny účastní ve světlých šatech, pánové v oblecích, dámy ve společenských róbách.

Od této chvíle spolu snoubenci tráví více volného času a neměli by se účastnit společenských akcí jeden bez druhého. Nehodí se dále, aby délka zasnoubení klesla pod šest měsíců – přípravy na svatbu zaberou spoustu času a nikdo se nechce příliš stresovat, že? – nebo aby přesáhla jeden rok. Což vlastně platí do současnosti.

Striktní morálka konce 19. století by se nám již mohla zdát zcela pasé, přesto se určité postupy dochovaly dodnes – žádost o ruku v kruhu rodinném a předání prstenu před nevěstinými rodiči zůstává nedostižným ideálem všech romantických duší. Záleží pouze na páru, kolik příruček společenských pravidel přečetl a nakolik chce dodržovat tradice, ať už obecné, nebo rodinné.

Zásnubní dar nebo dary?

Při slově zásnuby si všichni představí zásnubní prsten. Hodí se však darovat i něco jiného? Samozřejmě! Klasikou bývá pugét oblíbených květin pro snoubenku i její matku. Dámy dnes mužům nevěnují prsten s kamenem jako před sto lety, ale spíše hodinky, manžetové knoflíčky nebo pero s vyrytými iniciálami, datem zasnoubení nebo osobním vzkazem.

Věřte však, že fantazii se meze nekladou. Pokud chcete své drahé polovičce k prstýnku přihodit romantickou dovolenou v exotických krajích, kde by si na nezvyklou tíhu na prsteníčku lépe zvykala, nebo nové pohorky na túru do Tater či klíče od společného bydlení, neváhejte a řiďte se svým srdcem.

Akce prsten

Výběr zásnubního prstenu je kapitola sama o sobě. Všechny možnosti by vydaly na celý román. My jsme pro vás to nejpodstatnější sepsali alespoň do samostatného článku. A zde jen ve zkratce: Moudrý muž před cestou do klenotnictví nejprve zváží, jestli s jeho volbou šperku bude spokojena i jeho partnerka. Nosí vůbec prstýnky? Nebyly by lepší zásnubní náušnice nebo přívěsek? A jak moc podobný či nepodobný mají vkus.

Světa znalý muž požádá o pomoc s hledáním ideálního prstenu matkusvé vyvolené nebo její nejlepší kamarádku. Kdo jiný než žena, která ji porodila, nebo žena, která s ní sdílí nejtemnější tajemství, se dokáže do budoucí manželky vžít natolik dobře a poradit, co by se jí líbilo?

Velice moudrý muž nechá prsten nenápadně zvolit svoji drahou polovičku – vždyť která dívka či žena se občas zálibně nezastaví před výlohou zlatnictví? Pak už jen stačí dávat pozor, na který šperk se soustředí pozornost a o kterém to kousku dáma vypráví ještě o deset minut později.

Nejdrsnější pragmatici mohou svoji budoucí ženu vzít do obchodu a nechat ji vybrat prsten přímo. Ale věřte, že v tomto případě přijdete o kouzlo okamžiku a překvapení.

Zajímavosti z jiných kultur

• V současném judaismu představují původní zásnuby součást samotné svatební ceremonie, kdy si snoubenci mění prsteny nebo jiné předměty alespoň minimální hodnoty. Narozdíl od toho anglikánská, metodistická a presbyteriánská církev dodržuje při zásnubách speciální systém otázek a odpovědí pro rodinné příslušníky, který zůstává téměř neměnný od prvního publikování v roce 1549 v Knize společných modliteb.
• V pravoslavné církvi probíhají zásnuby ve dveřích kostela. Kněz nechává snoubence držet zapálené svíčky. Po kázání a modlitbách navlékne nejprve na snoubencův pravý prsteníček zlatý prsten, následně na snoubenčin levý prsteník stříbrný kroužek. Prstýnky pak ještě vymění třikrát buď kněz, nebo svědek. V posledních letech tento zásnubní obřad těsně předchází samotné svatbě.
• Římští katolíci považovali zásnuby za stejně hodnotný právní akt jako sňatek. Legální délku zasnoubení zavedl v západní kultuře v roce 1215 IV. lateránský koncil řízený papežem Inocencem III., který rozhodl o nutnosti pořádání ohlášek v kostele.
• V Norsku, Německu, Švédsku a Indii nosí nevěsty zásnubní prsteny na prsteníčku pravé ruky.
• V Chile nosí zásnubní prsteny na pravé ruce muži i ženy. Po svatbě přesunou prstýnky na levé prsteníčky.
• Řada argentinských párů si mění prstýnky pouze zásnubní. Snubní už ne.
• V tradiční hinduistické kultuře nosí ženy prstýnky (tzv. bichiya) na prstech u nohou.
• Původní obyvatelé severní Ameriky si měnili stříbrné prsteny s polodrahokamy – nejčastěji tyrkysy a červenými korály.
• Ve Francii ženy preferují polodrahokamy před velkými diamanty.
• Ve Skandinávii darují prstýnky muži ženám a naopak. Často jde o jednoduché stříbrné nebo zlaté kroužky.
• Irské snubní prsteny tvoří korunované srdce držené dvěma rukama. Jako symbol zasnoubení se nosí na levé ruce korunkou k srdci, po svatbě musí korunka směřovat od srdce.
• V Západním Bengálsku dostávají ženy místo zásnubních prstenů železné náramky.
• Současní Číňané při zásnubách začínají dodržovat západní tradice, ale původně si snoubenci měnili peníze nebo jiné drobnosti.
• Válečnické kmeny Samburu v severní Keni nosí kolem krku šperk z korálků, podle jejichž barev poznáte, že jsou zasnoubení.
• V dobách královny Viktorie se ve Velké Británii žádost o ruku rovnala regulérní smlouvě. Pokud ženich zásnuby zrušil, mohla ho nevěsta zažalovat.
• Waleští snoubenci si předávají dárky do domácnosti. Tradice si rovněž žádala, aby muž pro svoji vyvolenou vyřezal lžíci ze dřeva.
• Zásnuby se vyskytují v názvu řady romantických komedií: Zásnuby na dobu neurčitou, Zásnuby naruby, Zásnuby, Příliš dlouhé zásnuby, Zásnuby o prázdninách, Smrtící zásnuby apod.